Po druhé světové válce byla činnost brněnské techniky obnovena pod názvem Vysoká škola technická Dr. E. Beneše v Brně, tedy ve své předválečné podobě, která je podrobně popsána v knize Kapitoly z dějin VUT v Brně historika Jiřího Pernese. Již v roce 1951 však byla v souvislosti s militarizací státu po komunistickém převratu technika v Brně zrušena a její materiálně technické i personální vybavení se stalo základem nově vzniklé Vojenské technické akademie. Teprve nedostatek inženýrů a uvolnění režimu vedly v roce 1956 k obnovení civilní techniky pod současným názvem Vysoké učení technické v Brně.

Samostatná Katedra technické mechaniky, pružnosti a pevnosti vznikla v roce 1958 nejprve na strojním odboru Fakulty energetické a teprve po vzniku samostatné Fakulty strojní v roce 1959 se stala už trvale její součástí. Prvním vedoucím katedry byl profesor Alois Farlík a prvními asistenty inženýři Josef Novotný a Jaromír Slavík.

Základem výuky i praktického řešení technických problémů bylo v té době důkladné zvládnutí analytického řešení úloh mechaniky a využití grafických metod. Ty se neomezovaly jen na mechaniku tuhých těles, ale i na oblast pružnosti, jak ukazuje příklad ze skript (Obr. 1).

Obr. 1: A. Nedoma (Pružnost a pevnost I – grafoanalytické řešení průhybové čáry nosníku)

Šedesátá léta byla spojena s rychlým rozvojem školy i katedry mechaniky. Katedra se rozrostla o mladé asistenty a docenty, jako byli pánové Janíček, Kratochvíl, Loprais, Ondráček, Přikryl, Mach, Mišun, Mládek, Moráček, Sotolář, Vrbka a další externí vyučující. Katedra byla v této době dislokována do dvou detašovaných pracovišť – hlavní část byla v nové budově na rohu dnešní ulice Údolní a Jiříkovského, druhá část sídlila v areálu Vysokého učení technického v Brně na Kraví hoře. Tyto části byly v podstatě počátkem dnešních odborů ústavu, kdy na Jiříkovského sídlili pracovníci zaměření na oblast statiky, pružnosti a pevnosti a na Kraví hoře specialisté na kinematiku a dynamiku. Vedoucím po profesoru Farlíkovi byl v roce 1971 jmenován profesor Novotný, který tuto funkci zastával do roku 1984.

Rozhodujícím impulsem dalšího rozvoje v 60. a 70. letech 20. století se staly počítače, postupný přechod na numerické řešení problémů mechaniky a zejména metoda konečných prvků. Jejím hlavním propagátorem na katedře byl mladý docent Emanuel Ondráček, který dokázal svojí iniciativou soustředit skupinu nadšenců a vytvořit v rámci pracoviště první fungující programy pro rovinné a rotačně symetrické úlohy pružnosti. Do výuky se tyto trendy dostávaly se zpožděním vzhledem k technickým limitům sálových počítačů (Obr. 2), které neumožňovaly paralelní přístup většího počtu uživatelů. Teprve koncem 80. let se i v technicky zaostávajícím prostředí sovětského bloku objevily počítače s paralelním přístupem uživatelů a posléze i osobní počítače. To umožnilo dostat počítačovou mechaniku i do výuky (Obr. 3). Kromě výuky základních předmětů mechaniky ve všeobecném studiu tak vznikla na katedře poprvé i samostatná studijní specializace Počítačové navrhování strojních soustav, z níž se vyvinul náš současný magisterský program Inženýrská mechanika a biomechanika. Hlavní zásluhu zde má profesor Janíček, který vedl katedru mezi lety 1984 a 1990, spolu s pozdějšími profesory Ondráčkem a Kratochvílem. Se zavedením vlastních studijních programů se na půdě ústavu od devadesátých let konají každoroční obhajoby diplomových a dnes i bakalářských prací. Jedna z prvních zkušebních komisí z devadesátých let je zachycena na Obr. 4.

Obr. 2: Počítač EC 1045 v Laboratoři počítacích strojů VUT v Brně (80. léta)

Obr. 3: Jedna z prvních počítačových učeben mechaniky těles

Obr. 4: Složení zkušební komise z 90. let (zleva: docent Suchánek, docent Malenovský, profesor Kratochvíl, inženýr Roučka z KPS Brno, inženýr Pelar ze Žďasu, docent Petruška, sedící: docent Vlk, profesor Janíček, profesor Rosenberg ze ZČU Plzeň, který komisi předsedal a profesor Slavík)

V osmdesátých letech se katedra rozrostla o další pracovníky – Floriana, Horníkovou, Hrnčířovou, Krejcarovou, Malenovského, Petrušku, Suchánka, Vlka, později ještě Kotoula a Pelanta. V polovině 80. let rovněž došlo ke stěhování fakulty do nových budov pod Palackého vrchem, přičemž katedra se do stávající budovy A2 na ulici Technická přestěhovala v roce 1985.

Rok 1990 představoval zásadní zlom v životě celé společnosti. Katedra technické mechaniky, pružnosti a pevnosti se stává Ústavem mechaniky těles a někteří její pracovníci zaujímají významná postavení v rámci univerzity. Děkanem Fakulty strojního inženýrství se stává profesor Slavík, profesor Ondráček je po krátkém působení jako předseda prvního Akademického senátu Vysokého učení technického v Brně zvolen rektorem. Ředitelem ústavu je jmenován profesor Vrbka, který roku 1994 vystřídá profesora Slavíka ve funkci děkana a v roce 2000 je rovněž zvolen rektorem. Na pozici ředitele nahradil profesora Vrbku profesor Kratochvíl mezi lety 1994 a 2003, po němž funkci přebírá profesor Petruška.

V průběhu devadesátých let se významně rozšiřuje odborný a pedagogický záběr pracoviště o dvě důležité mezioborové oblasti – biomechaniku a mechatroniku. První je spojena se jménem profesora Janíčka, druhá profesora Kratochvíla. Obě oblasti se konstituovaly do samostatných odborů ústavu a nabízejí dnes i stejnojmenné studijní programy či specializace. V případě Mechatroniky s více než 100 studenty v 1. ročníku se dokonce jedná o významný podíl na celkové kapacitě bakalářského stupně studia na celé fakultě. Je to nepochybně dáno i péčí, kterou nadšenci z mechatroniky pod vedením docenta Grepla věnují přípravě robotických soutěží a letních škol pro nejmladší zájemce o techniku (Obr. 5). Naznačený vývoj byl důvodem poslední změny názvu našeho pracoviště v roce 2004 na Ústav mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky, se čtyřmi základními odbory:

• kinematiky a dynamiky,
• statiky, pružnosti, pevnosti a numerických metod,
• aplikované mechaniky a biomechaniky a
• mechatroniky.

Během dalšího vývoje se v reakci na nové výzvy tyto odbory postupně vyvinuly do současné struktury, viz odkaz. Charakteristikou současného rozdělení je ovšem i úzká vzájemná spolupráce a odborné prolínání, kdy se prakticky všichni podílejí na výuce v základním studiu a úzce spolupracují i na řešení vědeckých a vývojových projektů.

Obr. 5: Letní škola mechatroniky pro nejmladší zájemce o techniku

Obecně je možno vývoj posledních desetiletí charakterizovat jako rychlý posun k samostatnosti a odpovědnosti všech pracovišť za vlastní vývoj v silně konkurenčním prostředí. Institucionální prostředky často představují méně než polovinu našich celkových prostředků a externí spolupráce financovaná z vnějších zdrojů, včetně mezinárodních, je nezbytná pro další růst. Skutečnost, že se i v těchto podmínkách daří přijímat další mladé spolupracovníky, a že nás je nejvíce za celou historii ústavu, je potvrzením pozitivního trendu, oceněním práce všech stávajících zaměstnanců a příslibem úspěšného vývoje v dalších letech.