Když jsem nastoupil na obecné bakalářské studium na strojní fakultu, ještě jsem z daleka nevěděl, na jaký obor bych se chtěl zaměřit. Jediné co jsem po gymnáziu věděl, že mě baví matika, fyzika a řešení problémů. První vlaštovkou, ale byla pružnost pevnost, kde všechny jednotlivé předměty začaly zapadat do sebe. V tu chvíli mi již bylo jasné, že tento styl objevování světa mi bude vyhovovat. Tím pádem jako první volba padla na Ústav mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky, který byl vždy považován za jeden z těch obtížnějších. To, ale vůbec nejdůležitější co jsem si odnesl, byl jeden legendární apel prof. Pochylého v hodině interakce těles s tekutinami: "Zůstaňte zvědaví. Neustále nad vším pochybujte a ptejte se proč se to děje zrovna takhle." Spolu s velmi kvalitním teoretickým základem a rozhledem, který mi ústav dal, dnes můžu říct, že tato kombinace je mi v mé inženýrské praxi velkou oporou. A jelikož dnes pracuji ve velmi internacionálním týmu, tak můžu i s odstupem času říct, že v mezinárodním měřítku se rozhodně nemáme za co stydět. Opravdu tak širokou a zároveň detailní znalost problematiky na takové úrovni si rovnou ze školy odnáší málokdo. V současné době pracuji v automobilce Daihatsu v japonské Osace. Podílím se na vývoji nových automobilů. Má pozice se nazývá CAE Crash Safety Engineer. Což obnáší analýzy simulací crash testů pomocí explicitní MKP v kombinaci s validací s experimentem. Jedná se o intenzivní koncový vývoj karoserie. O kreativitu zde opravdu nouze není. Meetingy s konstruktéry jsou na denní bázi a deadliny jsou někdy opravdu šibeniční. A i přesto se stále těším do práce na každodenní nové výzvy k řešení.